Ve zkratce. Nejcitovanější číslo – že 70 % dětí přestane do 13 let sportovat – podle amerického výzkumníka nemá pevné základy. Přesnější je říct, že děti do 13 let opustí většinu sportů, nikoli sport jako takový. Co se ale změřit dá: když se seřadilo 81 faktorů podle toho, co dělá sport zábavným, nejdůležitější byly sportovní chování, snaha ze všech sil a pozitivní přístup trenéra – vítězství s hodnotou 3,65 skončilo blízko konce seznamu, zatímco nejdůležitější faktor dostal 4,68.
První překvapení: nejslavnější číslo je nejspíš chybné
Pokud jste už někdy četli o tom, kolik dětí přestává sportovat, téměř jistě jste narazili na tuto větu: „70 % dětí přestane do 13 let s organizovaným sportem“. Obletěla světová média a objevuje se i v českých článcích pro rodiče.
Jenže jeden americký výzkumník po něm pátral a jeho zdroj nenašel. Slovy Josepha Janoskyho: „jedna z nejčastěji opakovaných statistik mládežnického sportu možná vůbec nemá jasný primární zdroj“. Místo něj objevil „řetězec sekundárních zdrojů“: „každý ukazuje na jiný. Žádný není jednoznačně spojen s průhlednou, ověřitelnou studií.“
Ten jev má i jméno: citační drift. Janosky popisuje, jak funguje: „Číslo se zopakuje. Pak se na ně odkazuje. Pak si na ně lidé zvyknou. Nakonec ho přijmou.“
Co ukazují skutečná data
Podle průzkumu rizikového chování mládeže, který provádí americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), byl podíl amerických středoškoláků zapojených do organizovaného sportu „od roku 2000 soustavně nad 50 procenty (s výjimkou období covidu)“. S 70procentním odchodem ze sportu se to jen těžko slučuje.
Nejpřesnější přeformulování pochází od Martyho Foxe, odborníka, který zastupuje zájmy rodin zapojených do mládežnického sportu, a jde o jednu z nejdůležitějších vět tohoto článku: nejde o to, že „většina dětí přestane do 13 let sportovat“, ale že „děti do 13 let opustí většinu sportů“.
To není slovíčkaření. Jedna formulace naznačuje, že děti hromadně přestávají s pohybem. Druhá, že si vybírají: vyzkoušejí to i ono a pak si ponechají jeden či dva sporty. To je zcela normální součást vývoje, ne krize.
Tom Farrey, zakladatel americké iniciativy Project Play, uvádí jiné číslo: děti se sportem končí v průměru ve 12 letech.
A jak je to v Česku?
Číslo „70 % do 13 let“ v českých datech nenajdete. K dispozici jsou ale výsledky mezinárodní studie HBSC, kterou v Česku vede Univerzita Palackého v Olomouci. Podle jejích dat zveřejněných v roce 2019 se organizovaným volnočasovým aktivitám věnuje 86 % školáků ve věku 11–15 let – nejen sportu, ale i kroužkům. Bez jakékoli pravidelné aktivity je zhruba každé sedmé dítě.
Podrobnější analýza dat HBSC z let 2010–2018 od autorů z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého ukazuje, že účast v organizovaném sportu „s věkem výrazně klesá, zejména u patnáctiletých“. Například v roce 2018 se u dětí z rodin se středním socioekonomickým statusem týmovému sportu věnovalo 53,2 % jedenáctiletých, ale jen 39,9 % patnáctiletých; u individuálních sportů klesl podíl ze 43,3 % na 29,7 %. Pokles tedy existuje a je znatelný – ale zdaleka neodpovídá představě, že většina dětí se sportem skončí ve třinácti. Autoři navíc upozorňují, že děti z lépe situovaných rodin sportují častěji a že tento rozdíl s věkem roste.
Zdroje: Tucson.com – Why the ubiquitous stat is wrong (s výroky Josepha Janoskyho, Martyho Foxe a Toma Farreyho), https://tucson.com/sports/article_a4b73604-114a-56e0-8bde-4625d90b292b.html; Maminka.cz – Teenageři by měli sportovat! (příklad citace čísla 70 % v češtině), https://supermamy.maminka.cz/clanek/pro-zeny-super-mamy-materstvi-puberta/641019/teenageri-by-meli-sportovat-pozor-abyste-je-sami-neodradili.html; FTK UP Olomouc – HBSC studie: Mladí Češi jsou ve volném čase aktivní (31. 10. 2019), https://ftk.upol.cz/nc/zprava/clanek/hbsc-studie-mladi-cesi-jsou-ve-volnem-case-aktivni-sportuji-nebo-chodi-do-krouzku/; Hobza V, Maracek M, Hamrik Z (2022): Organized Sport Activities of 11 to 15-Year-Old Adolescents: Trends from 2010–2018 and Socioeconomic Context, IJERPH 19(10):6074, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9140687/ (staženo 5. října 2026)
Lepší otázka: co dětem dělá ze sportu radost?
Když je číslo o odchodu ze sportu nejisté, vyplatí se vzít to z druhé strany: co dítě u sportu drží? Na to existuje dobře zdokumentovaná odpověď.
Amanda J. Visek z Univerzity George Washingtona a její kolegové metodou konceptuálního mapování zkoumali, co pro děti ve sportu znamená, že je to „zábava“. Do studie se zapojilo 142 mladých fotbalistů, 37 trenérů a 57 rodičů – celkem 236 lidí. Výsledky vyšly v červenci 2014 v časopise Journal of Physical Activity & Health.
Celkem identifikovali 81 faktorů a rozdělili je do 11 skupin. Nejde o domněnky dospělých: faktory jmenovaly i samy děti a jejich důležitost hodnotily děti, rodiče a trenéři společně.
Zdroje: EurekAlert / George Washington University – Being a good sport ranks as the top 'fun' factor in study of youth sports, https://e3.eurekalert.org/news-releases/681853; Visek AJ a kol.: The Fun Integration Theory, Journal of Physical Activity and Health, https://cdn2.sportngin.com/attachments/document/1c1a-2813126/Fun_Integration_Theory_-_Dr_Amanda_Visek.pdf
Tři nejdůležitější faktory – a co mají společného
Podle výzkumu je nejdůležitější, aby se dítě chovalo sportovně, aby se snažilo ze všech sil a aby mělo trenéra s pozitivním přístupem. Výzkumníci tuto trojici společně nazvali „étosem mládežnického sportu“.
Stojí za to se na chvíli zastavit u toho, co v této trojici chybí. Není v ní výsledek. Není v ní pořadí. Není v ní talent. Všechny tři jsou dostupné kterémukoli dítěti, ať je jakkoli šikovné.
Začátek podrobného žebříčku
Studie uvádí i bodové hodnoty důležitosti. Mezi nejvýše hodnocenými položkami je „dát do toho všechno“ (4,68), „hýbat se, být aktivní“ (4,48), „tvrdě pracovat“ (4,47) a „když trenér povzbuzuje tým“ (4,47). Vysoko se umístilo také „když trenér jedná s hráči s respektem“ (4,57) a „dobře spolu hrát jako tým“ (4,55).
Většina z toho není výkon, ale přístup a atmosféra.
Zdroje: Visek AJ a kol.: The Fun Integration Theory, Journal of Physical Activity and Health, https://cdn2.sportngin.com/attachments/document/1c1a-2813126/Fun_Integration_Theory_-_Dr_Amanda_Visek.pdf; EurekAlert, https://e3.eurekalert.org/news-releases/681853
Kde stojí vítězství?
A teď přichází údaj, kvůli kterému stojí za to dočíst tento článek. Podle oficiální tiskové zprávy o výzkumu „vítězství a další mentální bonusy skončily blízko konce seznamu 81 faktorů zábavy“.
Dokládají to i bodové hodnoty.
| Faktor | Hodnota důležitosti |
|---|---|
| Dát do toho všechno | 4,68 |
| Když trenér jedná s hráči s respektem | 4,57 |
| Dobře spolu hrát jako tým | 4,55 |
| Dostat příležitost hrát | 4,55 |
| Hýbat se, být aktivní | 4,48 |
| Soutěžit | 4,26 |
| Vyhrát | 3,65 |
Všimněte si posledních dvou řádků. Soutěžení jako zážitek dostalo 4,26 – děti tedy soutěží rády. Vítězství ale jen 3,65. To není totéž a právě tyhle dvě věci si pleteme nejčastěji: z toho, že dítě baví poměřovat se s ostatními, neplyne, že mu záleží na výsledku.
A ještě jedno srovnání: „dostat příležitost hrát“ se s hodnotou 4,55 drží vysoko nad vítězstvím. Podle studie je důležitější, aby dítě nastoupilo do hry, než aby jeho tým vyhrál.
Zdroje: Visek AJ a kol.: The Fun Integration Theory, https://cdn2.sportngin.com/attachments/document/1c1a-2813126/Fun_Integration_Theory_-_Dr_Amanda_Visek.pdf; EurekAlert, https://e3.eurekalert.org/news-releases/681853
Proč sport prospívá – a proč nejen díky pohybu?
I z druhé strany existuje dobře zdokumentovaná odpověď. Systematický přehled z roku 2025 zpracoval z 1 001 nálezů 25 kvalitativních studií o tom, jak sport působí na duševní zdraví dětí a dospívajících.
Identifikoval pět mechanismů:
- rozptýlení a soustředění,
- výkon,
- osobní rozvoj,
- smysl a řád v životě,
- pocit sounáležitosti.
Autoři dospěli k závěru, že možný psychický přínos sportu „z velké části závisí na mezilidských vztazích“. Co sport dítěti dá, určuje trenér, spoluhráči, kamarádi, rodina a atmosféra v oddíle.
Účinnou látkou tedy není množství pohybu. Tytéž tři tréninky týdně mohou být nejlepší částí dětského života, ale i tou nejhorší – podle toho, kdo dítě obklopuje.
Zdroje: How do sports participation and sports settings influence the mental health of children and adolescents? A systematic review of qualitative studies (2025), BMC Public Health, https://link.springer.com/article/10.1186/s12889-025-25916-x
Týmový, nebo individuální sport? Znepokojivý údaj
Když už je řeč o účincích sportu: v odborné literatuře se pravidelně vrací jedno zjištění. Je dobré o něm vědět – ale je třeba s ním zacházet opatrně.
Systematický přehled z roku 2026 zpracoval ze 17 017 nálezů 189 studií. Celkový obraz je příznivý: sportování bylo spojeno s lepším sebehodnocením, vyšší spokojeností se životem a menším výskytem depresivních a úzkostných příznaků. Autoři ale rozlišují: „týmové sporty vykazovaly silnější a konzistentnější přínosy než individuální sporty“.
Studie z roku 2022, která zpracovala data 11 235 amerických dětí ve věku 9–13 let, je konkrétnější. U dětí z týmových sportů naměřili ve srovnání s nesportujícími vrstevníky o 10 % nižší skóre úzkosti a deprese, o 19 % nižší skóre uzavřenosti a deprese a o 17 % nižší skóre sociálních problémů.
V téže studii však u dětí, které se věnovaly pouze individuálnímu sportu, vyšel opačný výsledek: oproti nesportujícím o 16 % vyšší skóre úzkosti a deprese, o 14 % vyšší skóre uzavřenosti a deprese a o 12 % vyšší skóre sociálních problémů.
Co z toho NEPLYNE
Toto je nejdůležitější odstavec kapitoly. Jde o souvislosti, ne o příčinné vztahy. Studie měřila data v jediném okamžiku, takže nedokáže říct, co bylo dřív.
Představitelná jsou nejméně dvě vysvětlení a výzkum se nepřiklání k žádnému z nich. Podle jednoho dává individuální sport méně společných zážitků. Podle druhého si uzavřenější a úzkostnější děti individuální sport samy vybírají – nebo ho dostávají – častěji, právě proto, že se kolektivu vyhýbají. Pak rozdíl nezpůsobuje sport, ale rozdíl vedl k volbě sportu.
Pro vás jako rodiče tedy nemá smysl brát dítěti sport, který ho baví, jen proto, že je individuální. Co z toho ale vyplývá: pokud vaše dítě dělá individuální sport, dbejte vědomě na to, aby kolem sebe mělo společenství – parťáky z tréninku, společné akce, týmového ducha i v rámci individuálního sportu. Ze zmíněných pěti mechanismů se sem vztahují právě dva: osobní rozvoj a pocit sounáležitosti.
Zdroje: Wade L a kol. (2026): The impact of sports participation on psychological health and social outcomes in children and adolescents, Systematic Reviews, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC13064252/; Hoffmann MD a kol. (2022): Associations between organized sport participation and mental health difficulties, PLOS ONE 17(6):e0268583, https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371%2Fjournal.pone.0268583
Co výzkum netvrdí
Tato kapitola je stejně důležitá jako ty předchozí. Podívejme se, kam až důkazy sahají a kde začínají domněnky.
Výzkum zábavy stojí na jediném sportu a jediném regionu. 236 účastníků pochází z washingtonské aglomerace a byli získáni přes fotbal – i když více než 75 % dětí dělalo ještě jiný sport. Nejde o český vzorek a ani o všechny sporty. Nevíme, zda by seznam českého hokejisty nebo krasobruslařky vypadal stejně.
Bodové hodnocení důležitosti není příčinná souvislost. Z toho, že účastníci nejvýše hodnotili sportovní chování, automaticky neplyne, že když ho posílíme, přestane se sportem méně dětí. Studie zmapovala, na čem jim záleží – ne to, co je u sportu udrží.
Přehled o duševním zdraví stojí na kvalitativních studiích. Popisuje mechanismy, ale neměří velikost účinku. Sami autoři zdůrazňují, že „byly zjištěny i některé negativní dopady na duševní zdraví, o kterých se pravděpodobně mluví méně, než by se mělo“ – mezi nimi výkonnostní úzkost, zvýšený stres a vyhoření.
Rozdíl mezi týmovým a individuálním sportem je souvislost. Studie o devíti- až třináctiletých měřila v jediném okamžiku, takže neumí říct, co bylo dřív. Z toho, že u dětí z individuálních sportů naměřili vyšší úroveň příznaků, neplyne, že je způsobuje individuální sport – a už vůbec ne, že by dítěti mělo být zakázáno krasobruslení nebo plavání.
U čísel o odchodu ze sportu jsme právě viděli, že jsou nejistá. Zdroj údaje o 70 % nelze dohledat a „průměrný věk 12 let“ je výrok jednoho odborníka, ne výsledek velké studie. Česká data ze studie HBSC sice existují, ale měří, kolik dětí v jednotlivých věkových skupinách organizovaně sportuje – ne kolik jich se sportem skončilo. Přímý český ekvivalent „míry odchodu“ jsme nenašli, a proto ho ani neuvádíme.
Zdroje: Visek AJ a kol., The Fun Integration Theory, https://cdn2.sportngin.com/attachments/document/1c1a-2813126/Fun_Integration_Theory_-_Dr_Amanda_Visek.pdf; BMC Public Health (2025), https://link.springer.com/article/10.1186/s12889-025-25916-x; Tucson.com, https://tucson.com/sports/article_a4b73604-114a-56e0-8bde-4625d90b292b.html; Hobza V a kol. (2022), IJERPH, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9140687/
Vyhoření a raná specializace
Existuje faktor, o kterém se odborná literatura vyjadřuje jednoznačněji a který přímo souvisí s odchodem ze sportu.
Podle konsenzuálního stanoviska Americké společnosti pro sportovní ortopedii (AOSSM) je raná specializace „spojena s častějším výskytem přetěžovacích zranění, s vyhořením, klesající motivací a s ukončením sportování“.
Tyto čtyři věci tvoří řetěz: dítě se zúží na jediný sport, dostává větší zátěž, je unavené, ztratí chuť a skončí.
Stanovisko nabízí i dvě konkrétní vodítka. První: mladé sportovce, kteří intenzivně trénují více než 16 hodin týdně, je třeba pozorně sledovat, zda se u nich neobjevují známky vyhoření a přetěžovacího zranění. Druhé: čas posunout se ke specializaci přichází zhruba ve 13 letech.
A dobrá zpráva: podle stanoviska zkoušení více sportů „nebrání dlouhodobému závodnímu úspěchu mladých sportovců“. 88 % olympioniků se v dětství věnovalo více než jednomu sportu.
To nás vrací na začátek článku. Pokud dítě do 13 let „opustí většinu sportů“, nemusí to být ztráta – může to být právě ta normální cesta.
Zdroje: LaPrade RF a kol. (2016): AOSSM Early Sport Specialization Consensus Statement, Orthopaedic Journal of Sports Medicine 4(4), https://ncaaorg.s3.amazonaws.com/ssi/injury_prev/SSI_AOSSMEarlySportSpecializationConsensusStatement.pdf
Co to znamená v praxi?
Výzkum nedává recept, ale z výše uvedených výsledků lze se zdravým rozumem vyvodit několik závěrů. Jsou to doporučení, ne prokazatelně fungující metody – tak je také čtěte.
Trenér je důležitější než jméno klubu
Pozitivní přístup trenéra patří mezi tři nejdůležitější faktory a položka „když trenér jedná s hráči s respektem“ dostala 4,57. Podobně vychází i česká studie Univerzity Karlovy mezi 208 bývalými mladými fotbalisty, kteří skončili ve věku 13–18 let: nejčastěji uváděli jako důvod atmosféru v týmu a trenéra, spolu s nízkým zájmem a pocitem, že na to nemají. Autoři proto vidí trenéra a jeho vzdělávání jako nejlepší místo, kde mohou svaz a kluby s odchody dětí něco udělat. Než vyberete oddíl, podívejte se na jeden trénink a sledujte, jak trenér mluví s dítětem, které zrovna udělalo chybu.
Cesta domů patří vám
Na tréninku ani na zápase nejste hlavní postavou – v autě ale ano. Když tam řešíte výsledek, posilujete to, co je na konci žebříčku důležitosti. Když mluvíte o tom, co dítě vyzkoušelo, co se mu povedlo a s kým hrálo, posilujete to, co je na jeho vrcholu.
Příležitost hrát není maličkost
„Dostat příležitost hrát“ dostalo hodnotu 4,55 – vysoko nad vítězstvím. Pokud vaše dítě hraje málo, je to skutečný problém a stojí za to promluvit si o něm s trenérem. Ne kvůli jeho výkonu, ale kvůli jeho zážitku.
Změna sportu není selhání
Pokud dítě po roce chce zkusit něco jiného, zapadá to do toho, co výzkum říká o všestranném sportování v dětství. Naučené pohyby, návyky ze společného tréninku i zatížitelnost se dají přenést z jednoho sportu do druhého.
Čeho si všímat, když se půjdete podívat na trénink?
Tento seznam jsme sestavili na základě výše uvedených výsledků: každý bod souvisí s tím, co účastníci studie hodnotili nejvýše.
- Jak trenér mluví s dítětem, které zrovna udělalo chybu?
- Dostane si zahrát každý, nebo hrají celý zápas pořád titíž?
- Pochválí trenér i snahu, nebo jen úspěšné řešení?
- Je chvíle, kdy se děti smějí?
- Mluví děti spolu, nebo sledují jen trenéra?
- S jakým výrazem vychází vaše dítě po tréninku ze šatny?
Poslední otázka je to nejlepší měřítko, jaké jako rodiče dostanete – a ze žádné výsledkové listiny ho nevyčtete.
Zdroje: Crossan W, Mudrák J, Helešic T (2022): Examining adolescent football dropout in the Czech Republic, Acta Gymnica 52, doi:10.5507/ag.2022.003, https://www.researchgate.net/publication/360034401_Examining_adolescent_football_dropout_in_the_Czech_Republic (staženo 5. října 2026); Visek AJ a kol.: The Fun Integration Theory, https://cdn2.sportngin.com/attachments/document/1c1a-2813126/Fun_Integration_Theory_-_Dr_Amanda_Visek.pdf
Časté otázky
Je pravda, že 70 % dětí přestane sportovat do 13 let?
Toto číslo nemá pevné základy. Americký výzkumník Joseph Janosky nenašel jeho primární zdroj: vede k němu jen řetězec sekundárních odkazů a žádný z nich není spojen s průhlednou, ověřitelnou studií. Jev nazývá „citační drift“: číslo se zopakuje, pak se na ně odkazuje, pak si na ně lidé zvyknou a nakonec ho přijmou.
Jaká je tedy pravda o odchodu dětí ze sportu?
Jeden odborník to přeformuloval takto: nejde o to, že „většina dětí přestane do 13 let sportovat“, ale že „děti do 13 let opustí většinu sportů“. Rozdíl je podstatný: děti sporty střídají, nemusí se sportem vůbec skončit. Podle jiného odborníka děti se sportem končí v průměru ve 12 letech. Česká data ze studie HBSC ukazují, že účast v organizovaném sportu s věkem klesá, nikoli však, že by většina dětí ze sportu odešla.
Co dětem dělá ze sportu radost?
Americký výzkum identifikoval 81 faktorů rozdělených do 11 skupin. Tři nejdůležitější: chovat se sportovně, snažit se ze všech sil a pozitivní přístup trenéra. Výzkumníci tuto trojici společně nazvali „étosem mládežnického sportu“.
Kde v žebříčku důležitosti skončilo vítězství?
Blízko konce. Ve studii dostalo vítězství hodnotu důležitosti 3,65, zatímco faktor považovaný za nejdůležitější, „dát do toho všechno“, získal 4,68. Dokonce i „soutěžit“ (4,26) a „dostat příležitost hrát“ (4,55) se ukázaly jako důležitější než samotné vítězství.
Proč sport prospívá dětské psychice?
Systematický přehled z roku 2025 zpracoval 25 kvalitativních studií a našel pět mechanismů: rozptýlení a soustředění, výkon, osobní rozvoj, smysl a řád v životě a pocit sounáležitosti. Podle autorů závisí přínos z velké části na mezilidských vztazích – nejen na tom, kolik se dítě hýbe.
Co mohu jako rodič udělat, aby dítě se sportem nepřestalo?
Podle výzkumu z velké části nezáleží na vás, zda dítě sport baví – dvě věci však ve vašich rukou jsou. První je, k jakému trenérovi chodí, protože pozitivní přístup trenéra patří mezi tři nejdůležitější faktory. Druhá je, o čem mluvíte cestou domů. Pokud o výsledku, posilujete to, co je na konci žebříčku.
Začněte ještě dnes
Po příštím tréninku se v autě neptejte, jestli jste vyhráli. Zeptejte se: „Co bylo dneska nejlepší?“ A pak poslouchejte až do konce, bez skákání do řeči. Jediný rozhovor nic nezmění – ale pokud to bude vždycky vaše první otázka, za pár týdnů se dozvíte o tom, co se s vaším dítětem na trénincích děje, mnohem víc než z výsledků.